Archive for Červen, 2010

Příjezd, Bonus, Hangifoss a koncert vážné hudby

Červen 29, 2010 - 10:07 am 5,756 Comments
Patrně prvním cestovatelem ze zemí Koruny české, který byl na Islandu a zanechal nám o tom písemnou zprávu, byl Daniel Strejc Wetter, Komenským zvaný Wetterus, který o svém pětitýdenním pobytu v roce 1613 napsal spisek Islandia aneb Krátké vypsání o ostrovu Islandu. Mnoho českých cestovatelů se cítí být jeho následovníky a rádi z něj citují, ani my v tomto nebudeme výjimkou. O cestě přes Severní a Norské moře tehdy napsal: ,,…Veselá sic a potěšená věc byla, že v devíti dnech také daleko jsme připlouli na Island, kterýžto okolo čtyř set mil od Brému vzdáli jest, s předního konce nejen znamenati, ale dost dobře spatřiti mohli… …První nebezpečenství měli jsme od loupežníků mořských, kteříž druhého dne našeho se plavení na nás natrefili a za námi na velikém šífu se hnali… …Druhá žalostná věc, aneb nebezpečenství byla nemoc mořskam kteráž nemálo také, ale velice nás trápila i rmoutila. Nebo několik jich stonalo, i kupec, s nímž jsme se byli vypravili, i marinář sám také bídný byl a v nemnohých dnech, jakž jsme se na ostrov dostali, umřel… …Neb moře tudíž a hned ten den bouřiti počalo: vítr odporný odtud, kamž jsme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na zemi i moři způsobil.“

Naše cesta byla o poznání klidnější, se tu někteří houpou ještě dnes, nejvypjatější okamžik však nastal v přístavu. Pořád jsme popojížděli a mezi auty chodila nějaká ženská ve vestě s nápisem Tolgæslan (Celní správa) a obcházela auta a na něco se každého ptala. Chodila dost nesystematicky a tak se naše napětí vždy zvýšilo, když se přiblížila. Nakonec přišla i k nám, zeptala se, do kdy tu jsme a nalepila nám na sklo nálepku.(Něco asi, že kdybysme tam byli déle jak rok, museli bysme proclít auto) Takže asi netypovala, která auta se mají zkontrolovat. To jsme si trochu oddechli, ale za chvilku už jsme pověstnou garáž, kde probíhají kontroly. Asi osm aut před námi tam jedno poslali, viděli jsme, jak se za ním zavírají vrata.(A byl to novotou zářící Renault Mégane, takže asi neslídí vždy jen po starších autech z východu) I před druhá vrata najela nějaká dodávka a pak už nám jen celník pokynul ať jedem a tak jsme si mohli oddechnout.

Do Egilstaðiru (první město od přístavu, ležící na okružní silnici) jsme pokračovali v koloně kempovacích aut. V horském sedle ještě ležel sníh, přehrada byla z velké části zamrzlá.

V Egistaðiru se celá tato kolona štosovala na parkovišti před supermarketem, my poučenější jsme ale jeli až k supermarketu Bónus, který má mít nejlepší ceny. Záhy jsme ale zjistili, proč je před ním prázdno, mět totiž otevřeno až od dvanácti. Šli jsme se tedy projít po městě(přejde se z jednoho konce na druhý tak za deset minut), mimo jiné k místnímu kostelu (1974, zvonice vypadá jako panelák v Bělehradu, ale stejně oživení místní, jinak fádní architektury), kde jsme si povídali s místním Norským varhaníkem a ten nás pozval večer na koncert. Rozhodli jsme se tam zajít.

V informacích jsem se snažil zjistit něco o autobusových spojích, ale vzdal jsem to, po té, co mi ta paní řekla, že v životě autobusem nejela. Tady se létá letadlem, pluje lodí, jezdí autem, ale autobusy znají jenom jako ty podivné dopravní prostředky, ve kterých se vozí zájezdy cizinců.

Před dvanáctou už byla před Bónusem slušná fronta, jako u nás když je nějaká akce.

  • Brauð (chleba) 1kg 198 ISK (nějakých 31 Kč)
  • Smjör (máslo) 50g 139ISK (zhruba 22Kč)
  • Skyr (zdejší mléčný výrobek na způob smetanového jogurtu) 500g 141ISK (asi 24Kč)
  • Mrkev 1kg asi 16Kč
  • Pomerančová marmeláda 900g, kterou nám dopuručili nějací Poláci asi 55Kč

Skyr s pomerančovou marmeládou je vážně dobrý. Pak jsme ještě vyměnili 50€ v bance (kurz 153,23), Wifi jsme ale v místní Íslandsbanki nepřipojili, kde to Týno měli?

Tak jsme jeli kolem jezera Lagarfljót, kde mají být nejlepší Islandské lesy. Zní to asi divně, jezdit se na Islandu dívat na lesy, ale zajímalo nás, jak bude vypadat nejstarší strom na ostrově, Guttormslundur, který měl být zasazen v r.1938. V nejstarší části Arboreta ovšem na cedulkách byla i čísla 1905, což nevíme co mělo znamenat, když i Islandský průvodce píše 1938. Lesů je v této oblasti opravdu hodně, už když se jede ze Syðisfjörduru, nejvíce je modřínů.

Pak jsme jeli k vodopádu Hengifoss, což se 118 metry má být asi třetí nejvyšší na ostrově. Cestou k němu je ještě nádherný vodopád Litlifoss, který padá přes skálu z čedičových sloupů. Ze samotného Hengifossu jsme viděli jen spodní část, byl tam mrak, ale i ten kousek padající odnikud shoda byl majestátní. Pak už jsme jeli na koncert, kde jsme kromě jednoho známého Němce z lodi byli jediní cizinci. Zpěvák, zpěvačka a pianista nám předvedli operní árie od Verdiho, Strausse, Mozarta, Pucciniho a Čajkovského a také od islandského autora Tryggviho M. Baldvinssona skladbu Grýla og Leppalúði, což podle toho, jaké přitom zpěvák dělal škleby bylo jistě o čarodějnici Grýle ze Skandinávské mytologie. Také jsme mohli skvěle pozorovat to, co se o Islanďaech píše. Údajně si ještě nevybudovali vztah k vážné hudbě a tak mají obdobné události především jako možnost se sejít. A skutečně, každý nový příchozí se zdravil skoro s polovinou těch, kteří tam už byli a hlavně po skončení se dali všichni do řeči. U své domácí skladby nevěli, kdy tleskat a odcházeli hned jak se dozpívalo. Účinkující skoro stejně dlouho mluvili jako zpívali a snažili se bavit publikum, které se tomu smálo. To pochází z dob, kdy všichni obyvatelé chdili řečnit do parlamentu – Altþingu.

Nějaký Islanďan, který si sedl vedle Petra mu vyprávěl, jak byl v Praze a jak se mu líbilo Národní muzeum.

Také jsme brali benzín v samoobslužné benzínce. I když tam byl anglický návod, muslei jsme počkat na nějakého Islanďana, aby nám to ukázal, protože obrazovka stojanu to pak stejně všechno psala Islandsky. Tak už vím, že Hætta víð znamená storno. Pak tam přijeli nějací Francouzi, ale i po hodině, kdy jsme ve Francouzštině probírali a popisovali, jak se vybírají peníze z bankomatu jsem jim to nebyl schopen vysvětlit nebo jim to přišlo tak divné, že radši odjeli někam, kde měli obsluhu. Ono tam totiž strčíte kartu, vytáhnete, zadáte PIN, pak musíte stisknout správnou volbu, abyste se dostali do výběru, za kolik chcete načepovat, případně Fulla – plnou a pak si vytáhnete pistoli buď diesel nebo benzín a už by to mělo jít.

To, že je tu na Islandu čistá, neporušená příroda, jsou řeči. U toho místa, kde jsme spali je v lese černá skládka, kde je hromada armovacího železa a jiného šrotu, nádrže z benzínky i s historickým čerpacím stojanem. Ať mi nikdo nevykládá, že to sem přinesla nějaká vichřice. Ty pneumatiky jsou čerstvé.
Ale jinak se tam na mechu spalo dobře.

Zdraví N+T+M+P

Nörrona

Červen 24, 2010 - 2:34 pm 5,756 Comments
Nalodění nebylo nic zvláštního. Už z dálky byl vidět komín Nörrony, ale nakonec tak obrovitá zase není. I když to mi nebrání, abych nebyl stále překvapován, že vylézám jinými schody, než jsem myslel.

Jelikož přístav nebyl velký, snadno jsme poznali, kam máme jet. Hned u vjezdu byly budky jako na placení u Glóbusí benzínky, kde jsme za lodní lístek dostali něco, co vypadalo jako zmešená letenka – trvdý papír s magnetickým proužkem – slouží nám to i k otevírání dveří.

Po projetí kolem této kukaně nás zřízenec o kus dál navedl do pruhu 7, kde už jsme stáli v zástupu aut před obrovitými lodními vraty. Na začátku toho bylo vidět, jak tam šíbují kamiony a couvají do podpalubí. V pruhu vedle nás stála červená Felície a za ní ještě jedno české auto a jejich osazenstvo je po chvíli seskupilo nad mapou Islandu na kapotě. Začali jsme se taky družit. Jak to tak vypadá, drtivá většina lidí cestujících na Island plánuje svou cestu podrobněji až na lodi, soudě podle toho, kolik lidí má po lodi rozložené mapy a průvodce. I osádka Felicie, tvořená dvěma mladými páry není výjimkou. Ovšem, že cestu do Hanstholmu zvládli přes noc (v pět odpoledne šel jeden z práce) je s podivem. I proto nebyli první den na palubě k vidění, protože dospávali. Obě zpřátelené posádky mají naplánovanou zhruba stejnou trasu jako my, včetně silnice 35 vnitrozemím, tzv. ztezky Kjöllur. Týpek povídal, že ty pseudoteréňáky, kterým se říka SUV, stojící okolo nemají oproti té Felícii moc výhod a že náhon na všechny 4 hrozně žere. Že aby mohli pořádně brodit, tak steně nemají sání dost vysoko a pak taky vyprávěl o nějakých známých, kteří na Islandu projížděli horolezecké terény Škodou 120, která se prý díky náhonu na zadní a tím, že to má zatížené motorem a také tím, že má i sání vzadu a celkem vysoko a vytvoří si při brodění čumákem vlnu, takže to tam vzadu nenateče, že to prostě projede všechno. Pak jsme řešili odborné záležitosti, jakou používá lepenku na orezlá místa na zadních dveřích Felície, tak prý to má vytmelené silikonem a přes to Tesa pásku s nějakým textilním základem a prý tam drží už přes rok. Blatníky už má nové, protože mu upadly. Pak procházela kolem nějaká zřízeňkyně a instruovala nás, že cestující mají jít nastoupit a vzít si věci a v autě má zůstat jenom řidič. Tak šli do nějaké boudy, postavené z obytných buněk a pak něčím podobným jako jsou nástupní prsty na letišti až do lodi. Auta se dala do pohybu až daleko později a zajíždělo se tam jak do podzemní garáže. Teda spíš nadzemní, protože jsem jel po nájezdu nahoru, do zatáčky, zase po nájezdu nahoru, tam se otočit a zařadit se do pruhu. U vjezdu si nějaký chlápek vzal lístek od auta a pak jich tam spousta navigovalo – zajeďte sem, támhle, ještě kus dopředu…
U východu jsou pak letáčky s mapkou lodi, kde je velká červená tečka „zaparkovali jste tady, tak si to zapamatujte a pak tu nelítejte, že nevíte, kde stojíte“. Tak my máme auto na palubě 4, červený vchod, označení Papuchalk.

Nová Nörrona má osm palub, naše „noclehárna“ je na druhé palubě – pod hladinou. Pod námi je už jen bazén a fitnescentrum, pak dlouho, dlouho nic a pak dno Severního Atlantiku. To nám ale nijak nevadí, protože když si to člověk neuvědomí, nemá šanci to poznat. „noclehárna“ píšu záměrně, protože ty naše kamrlíčky jsou tu označeny jako „Couchettes“(coucher=francouzsky spát), narozdíl od kajut nahoře, které nesou honosnější označení „Cabins“. Tedy v naší třetí třídě je vždy šest „couchettes“ v takové chodbičce do U, která se oběma konci napojuje na hlavní chodbu.Dveře do této postranní jsou zamykány a k jejich otevření slouží právě onen lodní lístek. Většině lidí to ovšem zlobí a tak tu neustále někdo klepe, aby byl vpuštěn. Umývárny a záchody jsou na chodbě. „Couchettes“ mají šest nebo devět postelí,liší se pouze tím, jestli jsou tam dvou nebo třípalandy-prostor je ale stejně velký, takže v devíti si člověk na posteli skoro neposadí.Palandy jsou do U, mezi nimi ulička, na krajích dvě poličky a tyčky na ramínka, s batohem se tam člověk neotoči. Dveře do každého tohoto kamrlíku jsou barové lítačky s kulatými okýnky, jedna půlka červená, druhá zelená, jako kdyby to bylo ve školce. V celém tomto oddíle je jen jedna zásuvka, zrovna pŕed naší kajutou, a tak je tu od časného rána vylezlý nějaký česko polský varný klub s konvicemi.

Vůbec většina lodi jsou Češi, pak hodně Poláci a Němci a nějací Francouzi.

Zase píšu pomaleji než bych chtěl. Na Faerech jsme byli včera v půl páté, asi za hodinu a půl jsme zase jeli, ani nás nenechali vystoupit. Pak jsme měli nádhernou dvouhodinovou plavbu kolem epochálních útesů průlivem mezi ostrovy.

Vikingové, kteří zakládali nové osady vybírali vhodné místo na pobřeží tak, že hodili na dohled od země přes palubu totem a přistáli tam, kde ho vyvrhlo moře na břeh. My sice máme taky dřevěný špalek z kempu v Klitmøllso, ale v kufru a kromě toho, že nás nenechají čekat až ho moře vyplaví máme jisté, že přistaneme v Seyðisfjorduru. Už je na dohled.

Niki hlásí, ať se jí, prosím, zkontroluje vždycky večer mail a pokud možno nějak vyřídí.

Strmé skalní kužely vystupují rovnou z moře, po úbočích se povaluje sníh, vrcholky jsou v nízkoplujících mracích. Fouká, i když méně než v Hanstholmu, lopatky anemometru je ještě vidět. Kurz 201,3 stupně, rychlost 17,8 uzlu. Už jsou vidět i potoky tekoucí po úbočích, i nějaké domečky na pobřeží. Nějaký důstojník zrovna vylézá na radarový stěžeň a vyvěšuje islandskou vlajku. Hory jsou z vrstev jako letokruhy stromu, jsou vichrem a vodou ošlehány, že jsou v nich úzké rýhy. Sem tam suťoviště. Tráva se zakřiknutě šplhá po svazích. Už mi tuhnou prsty, tak zase večer.

Na trajektu

Červen 22, 2010 - 6:09 pm 5,974 Comments

Právě se plavíme kolem Norska a chytáme ta i Norské operátory, tak toho využiji a napíšu ještě za levno. I na lodi je ovšem možno telefonovat a posílat SMS,ostatní však nikoliv. V 11:12 mi přišla sms „Vítejte na palubě, pro volání do ČR…“ ale nevím, za kolik, to už nepsali.

V dánsku jsme spali v kempu za 79DKK/os, k večeři jsme využili místní elektrickou troubu a dali si topinky. Koupali jsme se v moři, je dost ledové.

I na lodi máme bazén-no takovou větší vanu
pro pět lidí a saunu, ovšem plavky jsme ne

jsme nechali sušit v autě.

Teď jsme si s Martinem našli novou atrakci, vyhledávat na digitální mapě lodě v okolí a pak se na ně chodit dívat.

Jedeme 33,5 km/h (18,1 uzlů-uzel je normálně námořní míle za hodinu, což jsem dosud nevěděl). Ráno bylo zataženo, ale teď svítí sluníčko ale fouká velmi silný vítr, že na palubě může myšlená rovina procházející vaším obličejem svírat s rovinou paluby i 50 stupňů. Židle létají.

Nikola s Petrem chrní v kajutě

Zdravíme.

Tomáš

Cesta do Dánska

Červen 22, 2010 - 5:39 pm 6,064 Comments
Zdravíme domovinu.
Až na ranní zpoždění probíhá naše cesta hladce. I Prahu jsme projeli bez stání v kolonách a už jsme ujížděli po Teplické dálnici. Co si pamatuji, jsem ještě neměl tu čest projíždět Středohořím kolem Labe a tak jsme byl uchvácen již krajinou relativně nedaleko. Před Ústím jsme najeli na nový úsek D osmičky a stoupali do Krušných hor. Před tunelem Libouchec stojí vpravo takový žlutý kontejner, kterému asi nikdo moc nevěnuje pozornost, ale uvnitř se skrývají podivuhodné věci. Jedná se o zdroj nepřerušeného napájení napájení NZ2 tzv. NZ kvadrát Modletické firmy Phoenix-Zeppelin, který je vybaven vakuovým setrvačníkem na magnetických ložiscích (prostě 250kilový kus oceli se točí levitující ve vzduchu obdobným principem jako kolečko v elektroměru a při odběru jako asynchronní generátor). Po chvilce pak nastartuje dieselagregát, ale je to daleko spolehlivější než baterie. Těhletěch vychytávek je po světě zatim asi jen deset, takže to opravdu stojí za povšimnutí. Jako další pojistka napájení tunelu jsou dva 22kV přívody z různých míst, které jsou rovněž vidět. Z dalších elektroenergetických zajímavostí, viděných jsou to v Německu všudypřítomné větrné elektrárny různých typů a konstrukcí. A pak ještě, že v Německu používají na 400kV vedení čtyřsvazkové vodiče. Až pojedete pod vedením VVN, všiměte si, že u nás jsou třísvazkové.

Koho unavily technické zajímavosti, ať si moc nezoufá, protože až Vám bude psát z Islandu Nikola, bude to jen a jen proud geologie;-)

Když jsme vystoupali tunelem Panenská na náhorní plošinu Krušných hor, bylo tam úplně jiné počasí, než dole. Zatímco u Ústí polojasno, tady byla mlha a zima. Velehory.

Hranici s Německem poznáte jen podle typického smaltovaného oválku s orlem „Bundesrepublik Deutschland“, jinak tam nic není. Těsně před hraničńim tunýlkem stáli němečtí policajti v černém bavoráku a tak jsem mírně znejistěl, jestli nedají echo nějakým kolegům, protože dálnice byla úplně prázdná. Nikdo nás však nekontroloval, asi v Sasku neblbnou policajti jako v Bavorsku.


Jeden cestovatelský postřeh na německých dálnicích: pokud budete stavět na nebenzínkových odpočívadlech, jsou záchody zadarmo, protože tam nemá kdo vybírat.

Nejčastějším městem je opět Ausfahrt;-) Hádejte proč.

Nakonec jsme jeli trasou přes Berlín, objížděli jsme ho z východu a tak jsme mohli kolem obchvatu vidět DeDeRónská (DDR=NDR) panelová sídliště, která se od těch našich skoro neliší.

V Hamburku jsme byli nuceni dostat se na druhou stranu přes centrum, ale díky itineráři a naší skvělé navigátorce jsme to zvládli bez chybičky. V Hamburku jsme mimo jiné viděli naprosto fascinující věc – tříčlánkový městský autobus nizozemské provenience VanHool. Jako kdybyste ke 119ce přidali ještě jednu harmoniku a ten zadní článek. To bych teda řídit nechtěl.

Dánská krajina je taková jako na Vysočině – samé pole, občas les, samá zemědělská stavení a sem tam nějaká vrtule. Jenom je daleko mírněji zvlněná. Čas od času se do kraje zakousne nějaký záliv, posetý plachetnicemi.

A taky se tu opravdu vyblbli na kruhových objezdech, hlavně kolem Viborgu, kde je uprostřed každého objezdu nějak umělecky ztvárněná, nejčastěji z kamene, směrová růžice.

Tak jsme v Hanstholmu.Jelikož je tu národní park, tak jsme skončili v kempu. Jmenuje se to tu Klitmølso.

Pro editory

Červen 21, 2010 - 10:45 am 5,615 Comments

Přihlásit se můžete na této adrese, odkaz je i vpravo dole v menu.  Heslo je místo, kam jezdíme na pololetky (s malými písmeny).

Pravděpodobně už všechno víte od Tyristora, tak bych si dovolil jen pár poznámek (spíše technických):

Pro přidávání textových článků používejte „Příspěvky“ – ty se budou zobrazovat na hlavní stránce a budou se řadit v archivu příspěvků.

Pokud se vám připlete do cesty větší množství fotek, tak to neházejte přímo do stránky, ale použijte fotogalerii. Vlevo dole v menu (v adminu) je odkaz Gallery, tam lze vytvořit galerii a přidat do ní fotky. Pokud do příspěvku přidáte toto: [\nggallery id=x] (ale bez toho zpětnýho lomítka!)- potom se vám tam zobrazí fotogalerie s fotkami, jako je naspodku této stránky (když tam bude víc fotek, tak se tam budou zobrazovat samozřejmě všechny).  Za x si dosaďte číslo galerie tak, jak je vypsáno v přehledu galerií.

Do 30.6. budu v Praze, takže pokud bude se stránkami jakýkoli problém, můžete se ozvat. Že budu na netu v červenci, je až na několik dnů dost pravděpodobné, ale v případě problémů prosím pošlete SMS, abych se na to kouknul.

Kofola