Z Islandu

Červenec 14, 2010 - 9:43 am 6,012 Comments
Kilometry na tachometru naskakují a my sjezdili západní pobřeží křížem krážem. Tipem pro cestovatele, kteří se do těchto končin vypraví po nás může být teplý bazén na břehu mořském s ještě lepší a teplejší až horkou tůní na potoce v Fjördu. Krásný travnatý plácek a jenom nějaké opuštěné hospodářské stavení, na silnici klid a celé zadarmo.

Na nejzápadnějším výběžku – Látrabjargu – jsou majestátní útesy obydlené ještě majestátnějšími koloniemi mořských ptáků. Nejvíce je jako všude u moře racků, pak spousta alek, ale ti všichni nás přestali zajímat, jakmile jsme uviděli prvního papuchalka. Opravdu je to pták, jak říkají, vypadající jako kříženec tučñáka a tukana. Nechá člověka přiblížit i na metr, pokud ovšem nesedí na římse uprostřed útesu. Je zvláštní až komický stejně jako to, co dělá. Z dálky ho člověk nepozná od alky a když je už blízko, prosviští tak rychle, že jakákoli snaha o zachycení většinou vyjde na plano. Jeho let vypadá asi jako pohyb tučňáka pod vodou, ale hrozně rychle k tomu mává křídly. Ještě vtipnější je ovšem jeho start. Skočí z útesu a roztáhne křídla, chvíli to vypadá, jako parašutista letící volným pádem a pak začne kmitat křídly a vypadá jako se někdy kreslí andílci – asi jako ta soška, kterou dávají jako nějakou tu hudební cenu. Také podívaná na hodiny.

Pak jsme se přesunuli na Snæfellsness. Každému bych doporučil, aby použil trajekt z Brjánslækuru do Stykkyshólmuru, který není pro čtyřčlennou osádku o mnoho dražší než benzín, který se spotřebuje při cestě po souši a i časově to vyjde lépe, v neposlední řadě budete méně vyklepaní, protože ta cesta je vážně příšerná, i když se jede krokem, navíc tak za tento příplatek získáte tříhodinovou plavbu po fjordu, které se jinak pořádají daleko dráž. Sice se teď dlouhý úsek připravuje na asfaltování, proto je od bulodzerů ještě rozrytější než by byla obvykle, a tento úsek to stejně po otevření příliš nevytrhne.
Pokud už nějaký nešťastník pojede touto trasou či bude z tohoto směru bude najíždět z tohoto směru, může využít na spaní krásné místo u říčky Skraumá,hned za mostem vlevo lze sjet na bývalou cestu. V říčce jsou vymleté krásné hrnce a oblé tůně, krásná ke koupání i ke skokům, jen studená, pro Týnu ideální;-)

Na Snæfellsnessu jsme podnikli klasickou objízdnou trasu kolem poloostrova se zastávkou v Ólafsvíku a nevím kde všude, už se mi to plete. Vrcholem měl být výstup na vrchol Snæfellsnessu, ale tento byl už druhý den v mraku a byla na něm taková mlha, že jsme nebyli schopni ani najít stezku na vrchol. Autem je silnice po úbočí sjízdná, tak jsme se nablížili do nejvyššího bodu a čímsi v mlze, co vypadalo jako džípová cesta do kopce jsme se vydali nahoru. Cesta končila na okraji ledu, kde stály dvě rolby. Odemčené, klíčky od zapalování v hrníčku na palubní desce. Zřejmě stanoviště vyjížděk po ledovci, proto dál pokračovaly jen zaváté stopy pásů. Jelikož bílou od bílé nebylo možno rozlišit, a kdo ví, kam zaměřit s mapou bez měřítka vrchol a ještě bez znalosti výchozícho bodu. Otočili jsme to a raději si šli prohlédnout ptačí útesy u Arnastapi. Ovšem musím říct, že po shlédnutí ptačích kolonií na Látrabjarku už nás zde asi žádná hnízdiště neohromí. Jen fotit rybáky je stále zábava, protože dostat ty rychlé neposedné ptáky do záběru jako na pohledech, kdy mají i rozevřená ocasní pera, se nedaří a nedaří.

Cestou do Reykjavíku lze projet novým tunelem pod fjordem. Jelikož je vjezdné 900 Kr, což není o mnoho více, než by se vydalo za 60 km dlouhou objízdnou trasu, rozhodli jsme se pro atrakci podmořského tunelu. Klesalo to opravdu hluboko, přes nějakých 150 metrů od vjezdového portálu, tři pruhy – jeden stoupací právě kvůli tomu sklonu, jinak podobné, jako tunely nad Ísafjörðurem, jen osvětlenější. Délka je asi 6 km a pokud se vyloženě necouráte, mohou vám zalehnout uši, podobně, jako v metru.
Jak jsme se blížili k hlavní ostrovní aglomeraci, měli jsme možnost vidět i něco z Islandského průmyslu (huť Grundartangi na břehu Hvalfjörðuru, kde se vyrabí jakási železokřemičitá hutní slitina), který se bouřlivě rozvíjí a který prý v současné době může až za 80% spotřeby veškeré elektrické energie na ostrově. Jsou to zejména hliníkárny a různé hutě, dále úpravny křemeliny (diatomitu). Existuje tu také jedna cementárna kdesi u Arkanes, která jako suroviny využívá lastura sáté z mořského dna a ryolit, neboť tu nikde není vápenec. Zajímavá je také skoro kilometr dlouhá výrobní hala (nejdelší na Islandu) na hliníkové výrobky, zejména plechovky, za Reykjavíkem směrem na Keflavík.

Nor jménem Ingólfur byl prvním mužem, který doplu z Norska na Island. Usídlil se na jihu, v Reykjavíku.
Íslendigabók (Kniha Islanďanů)

Dnes by Ingólfur místo, kde vyvrhlo moře jeho totemy na břeh poznal jen ztěží. Kouřící prameny, podle nichž místo nazval (Reykjavík = kouřová zátoka), byly zatrubněny a jsou používány k vytápění, připomínají je již jen dva pamětní sloupy s komínky pro páru na náměstí Ingólfstorg. Panoráma města se již z velké dálky zahušťuje nejen Halgrímskirkjou, ale i novými mrakodrapy. Expanze kancelářských budov se nevyhnula ani tomuto koutu světa
Jak jsme zjistili, je neděle celkem vhodný den k
návštěvě, pokud nechcete do některého muzea, které má zavřeno (např. zajímavá muzea numismatiky a elektrárenství, kam je vstup zdarma), protože se o víkendech neplatí v parkovacích zónách a nikde nejsou lidi, protože se vyspává po prokalené sobotní noci. Přijíždíte-li od severu, je vhodné místo ke spaní ve štěrkovně, která se nachází na silnici 47 – hned za tunelem pod Hvalsfjörðurem zabočte na první křižovatce doleva a asi po pěti kilometrech uvidíte vlevo hromady. Za valem nejste odnikud vidět, jen ta říčka, co teče o kus dál je na Islandské poměry špinavá (ošklivé řasy…), na pití není. Obecně jsou štěrkovny (písek se tu získává především drcením štěrku), což je souhrnné označení jak pro místa těžby tak pro skladovací výsypky a překladiště – jsou vždy jistota na spaní. Jen je na nich někdy nával stanařů, třeba jako u Mývatnu.

Aglomerace Velkého Reykjavíku má asi
170 000 obyvatel (celý Island něco pod 300 000 obyvatel)
a stále roste přílivem z venkova. Skládá se z několika měst, nejhlavnější jsou Mosfellsbær, Kópavogur, Garðbær a Hafnarfjörður. Hned na severním předměstí, Mosfellsbæru se stane neočekávaná věc – v zemi, kde je stále většina silnic prašných a někde úzkých, plných Einbreið Brú se silnice najednou změní ve čtyřproudou a později dokonce šestipruhou dálnici s nadjezdy a výjezdy. Míjíte betonová sídliště, z nichž některá vypadají jako pražská a pole přízemních domků s barevnými střechami z vlnitých plechů.
Dálnice přechází blíže centra na křížení spíše úrovňová, s množstvím semaforů kdy člověk málem netuší, jestli ten za křižovatkou je vůbec pro něj, pokud si ještě vůbec něco tak exotického, jako semafor pamatuje. Značení je jinak dobré, pouze zkratka na cedulích Rkv. může být zpočátku matoucí, a na semafory se zvykne rychle. Zaparkovat lze přímo u Ingólfstorgu a vyrazit po historickém centru.

To zatím necháme do další zprávy.

Comments are closed.