Gejzíry a jiné kuriozity

Červenec 1, 2010 - 12:20 pm 5,930 Comments

Opět zpráva z Islandu

Prvním, kdo zanechal o Islandu písemnou zmínku byl řecký obchodník Pýtheas, který kolem roku 325 př. n. l. hledal v severní Evropě nové trhy pro nákup jantaru a cínu. Pojmenoval ostrov Ultima Thule, vzdálený šest dnů plavby na sever od Británie, kde moře mrzne tak, že se mění v kašovitou hmotu. Zato my si na zimu stěžovat nemůžeme, počasí nám více než přeje, pouze včera nám chvílemi pršelo.

Šlapadlo jsme nakonec opravdu našli, i když ne na Jökullsárlónu. Bylo na jezírku pod Hoffellsjökullem – splazem Vatnajökullu. A proti očekávání bylo žluté. A tak jsme se přes tři hodiny plavili mezi ledovými horami čnějícími z vody a jsme tak i snadněji na ně vylézt. Nepředstavujte si to ovšem jako Jökullsárlón – žádné ostré a obrovské ledové bloky – toto jezírko nemá odtok a tak jsou tu ty oblé, roztáté, místy jsou hromady morénového štěrku a písku, takže nevíte, jestli jste náhodou nezabloudili do pískovny. Čirou náhodou jsme tam potkali geologickou výpravu univerzity v Reykjavíku, tedy vlastně geologickou školu OSN – ti černoši na pozadí ledovce byli opravdu kontrastní ;-) – tak jsme to měli i s výkladem.

Pak jsme to jeli srovnat Jökullsárlonem – tam byly ty kusy ledu opravdu plovoucí a viditelně odlámané z ledovce. Táboření na břehu stále funguje, byly tam ještě nějaké tři stany a stejně tak jsou tam i ta obojživelná vozidla. Lepší atrakcí, kterou jsme viděli bylo kromě ledu na hladině a ledu na černé pláži, byli tuleni. Ovšem pouze jako plovoucí hlavy, na březích je na ně příliš rušno.


obr1
Ledovcová laguna Jökullsarlón

Pak jsme se přesunuli do NP Skaftafell, kde jsme chytli nádherné počasí a tak jsme mohli zdolat trasu až na vrchol Kristinartindar, odkud byly nádherné výhledy na ledovcové splazy Vatnajökullu. I výslechy, protože jsme slyšeli rány jako hromobití – předpokládáme z praskajícího ledu, ale nic jsme nikde padat neviděli. Potvrdilo se nám také, že o slunečných víkendech je park v obležení Islanďanů a tak jsme s koupelí pod Svartifossem počkali až do večera. Svartifoss je ten vodopád, který přepadává přes převis z šestibokých čedičových sloupů. Ač se nezdá nijak mohutný, sprchovat se pod ním nelze – to by člověka zatlouklo do země.

Přenocovali jsme v tamějším kempu, kde největší zajímavostí byly cedulky nad každou zásuvkou „Pokud zde bude nalezen telefon, fotoaparát, kamera a podobně, bude k vyzvednutí na informacích za poplatek 200 korun“. Potřebovali jsme najít kameru, ale pořád nás znervózňoval nějaký chlápek, který tam obcházel a okukoval to, jestli to není nějaký zřízenec, který by na to přišel. Nakonec jsme zjistili, že si v umývárně nabíjel baterie do foťáku. O tom, že tu nejsme jediní nízkonákladoví turisté nás přesvědčila tříčlenná německá výprava, která sušila oblečení v sušácích na ruce a byli z toho strašně vysmáti. To se ale vsadím, že takové sušáky na ruce jste ještê nevidêli, jak z kosmické lodi.

Jak jsem už psal, je na Islandu létání velmi častým způsobem dopravy a to je vidět i na hlavní silnici č.1. Ta je asfaltová hlavně kolem středisek asi do vzdálenosti, která se považuje za rozumnou pro dojetí a úseky, kterými by normální Islanďan nejezdil jsou štěrkové. Když jsme u toho, tak většina silnic se staví a opravuje tak, že přijede buldozer a nahrne tam něco z okolí. Tak je opravený i úsek, který strhla povodeň z tajícího ledovce Eyjafjallajökull – viděli jsme tam dost zmuchlaná svodidla, takže se tam asi přehnala pěkná voda. Na cestách vedoucích přes kamenité pouště se buldozerem jen dohrou velké kameny. Proto je povrch spousty neasfaltových silnic zvlněn ještě víc než povrch D11 u Prahy a vidět je stopy pásů. Rovnêž tvrzení, že čím vyšší číslo silnice, tím horší povrch se zdá býti mýtem, neboť jsme jeli po silnici 936, která byla dvoupruhová s malovanou střední čárou a pak po silnici hlavní silnici 26, ze které koukaly 30 cm kameny. I na prašných se ovšem dají najít úseky sjízdné 80 km/h. A asfalt na štěrk přechází v naprosto podivných místech, jako by si řekli „Tak nám došel asfalt, tak už to necháme“. Nebo za to mohou skřítkové.

Ze Skaftafellu jsme se vydali dál po silnici č.1 na Dyrhólaey – nejjižnější mys Islandu s působivým útesem. Tam byla ovšem písečná bouře, za kterou by se jistě nemuseli stydět ani na Sahaře. Tak silný vítr nebyl ani na Nörroně, bral velká zrna a sekalo to do tváře, takže jsme se tak akorát schovali za sklálu a nějak dolezli zpátky k autu. Mimo to nám sebral z auta kus karimatky, kterou máme na sezení a dohnali jsme ho až v moři. Písek z vlasů vyklepáváme ještě několik dní potom.

Potom přišel mohutný a ohromující Skogafoss. Jako u vytržení jsme na něj vydrželi koukat velmi dlouho. Vodní tříšť se nesla celkem daleko a když jsme přišli v pláštěnkách až na konec jezírka, šla voda všude, i zespoda pod pláštěnku. Túru do průsmyku Fimmvorduhás mezi Mýrdarsjökull a Eyjafjallajökull jsme nakonec kvůli špatnému počasí a z časových důvodů vzdali a šli si jen kilometr proti proudu nabrat sopečný popel – ceněný to suvenýr, který se na Nörroně prodává těžké peníze.

Jelikož je Island malý, našli před infocentrem ve Skógaru stát červenou Felicii, za jejímž stěračem na papíře probíhala čilá komunikace. Připsali jsme tam také vzkaz a pokračovali.

Stále jsme udiveni z každého většího vodopádu a tak jsme stavěli u Seljalandskóli a pak samozřejmě u Seljalandfossu (Glúfafers), který lze projít i za vodní stěnu.

A pak hurá pod Heklu. Byla nám doporučena trasa od severovýchodu, kam se lze dost nablížit autem. Sjíždíme proto na F225, která je zrovna příkladem silnice jenom prohrnuté. Je to v takovém pemzovém kačírku, je to krásně rovné. Že se v okolí nachází něco sopečného jde poznat i po čuchu, je cítit sirovodík. Po pár kilometrech se v pustině objevuje směrovka Hekla a my následujeme její směr. Jelikož už je pozdě, táboříme na pemzovém plácku v místě, kam jsme z domova ujeli 2000 kilometrů.

Ráno se vydáváme dál, příliš velký provoz tu není, ráno nás minula jen dvě auta, ale cesta je stále hezčí než byla hlavní silnoce 26. Když přijiždíme k rozcestí, kde se připojuje nějaká cesta před vstupem do soutěsky mezi skalami, vidíme zleva se rychle blížit nějaký oblak prachu. Po chvíli už je poznat, že je v tom cosi velkého žlutého. Největší pustina, široko daleko není živá duše a potkáme zájezd CK Adventura. To velké žluté je jejich Tatrabus – vozidlo, které dříve jezdilo rallye Paříž – Dakar. Konečně ho vidíme na živo. Turisté za okénky poznávají českou SPZ, tak mávají a fotí si nás. Dáváme jim znamení, že mají jet první, řidič troubí třikrát na pozdrav, my taky troubíme a jedem. Jenže tady začíná off-roadový úsek. Chceme držet krok s Tatrou, ale hned na prvním kopečku začnou podhrabávat přední kola. Tak trochu couvnout, a zkusit to kousek vedle, ale taky to hrabe. Tak ještě jednou, ale najednou nejedeme vůbec. Žlutá Tatra mizí opět v oblaku prachu někde v dálce, a my zjišťujeme, že jsme zahrabaní do pemzové závěje. Přichází chvíle pro polní rýček. Je toho hodně na odhazování, ale aspoň to jde rychle, ten pemzový kačírek je lehký, je to snadnější než odhazovat sníh. Když přijíždí velký džíp, s tak vysokým podvozkem, že nízké auto typu Ferrari by pod ním možná projelo, máme už skoro odházený ten kopec, na kterém sedí podvozek. Z džípu vystupuje chlápek a obhlíží to, když vidí situaci, vystupuje i zbytek posádky a nabízejí nám, že nám pomůžou tlačit. Je to pro ně asi zábava a zpestření jinak nudné cesty – fotí si to. Za chvilku jsme hladce zase na cestě, tak se loučíme a oni pokračují a my, přes tuto zkušenost pokračujeme opatrně také dále. Dojíždíme ještě několik kilometrů než začnou velké rigoly od vody a pokračujeme pěšky. Za chvilku dorážíme k východišti značené ztezky k vrcholu, do Gestabóku (návštěvní knihy) píšeme vzkaz pro červenou Felícii, že jestli jedou ještě dál, jsou borci a vyrážíme k vrcholu. Cesta je po pemze, boří se to a práší, pak přecházíme lávové pole, snad z roku 2000, kdy byla poslední erupce a pod vrchole zase pemza. Z prohlubní tam vychází pára, povrch je znatelně teplý. Místy je pod nánosem pemzy tající sníh. Zatím byl krásný výhled, na Duhové hory, Mýrdarsjökull, Langjökull i Hofsjökull, mezi kterými zítra pojedeme. Tady se ale začínají přes vrchol valit mraky. Dáme si oběd, než se to přežene. Když už balíme a mlha je na chvíli odfouknuta, vidíme v dálce čtyři osoby. Je to TUH (SPZ červené Feldy). Na vrchlu nám pak říkají: „My jsme vás viděli a říkali jsme si – to jsou ty úchylové, jak s náma hráli na lodi Bang (karetní hra), oni mají dalekohled, oni nás poznají.“ Pak jsme se mimo jiné dozvěděli, že „jedou, jedou a pořád tam jsou stopy od nějakýho auta, tak to je v pohodě, to se dá, ale co to bylo za magory? A najednou Mondeo (naše auto)“ Na vrcholu je na jedné straně mrak, stoupá tam pára ze země, nějaký kráter není k nalezení, jen hřabínek, který pak klesá – asi se vyhodil do povětří. Vrcholové fotky a sestupujeme. Samozřejmě, že TUH dojel dál a zastavili jen proto, že už se jim dál nechtělo couvat. Cestou zpět se divíme, čím jsme to proboha projeli.

Jelikož jsme byli výstupem dost unavení a bylo pozdě, vynechali jsme Skálholt (před reformací sídlo biskupa) a jeli přes Flúðir, kde jsme ovšem očumovali jinou zajímavost – náš první termální potok.

Cesta, kterou jsme se ubírali, byla velmi nezvolná, nebo přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakejsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávali, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a podhořelá, též přes veliká bahna k víře téměř nepodobná, o čemž něco toho doleji v traktátu poznamenáno.

Termální bazén už byl sice zavřený, ale i potok, do kterého ta horká voda tekla, stál za to, všude se pářilo, stál tam nějaký rezatý kotel s komínkem který vypadal jako Stephensonova lokomotiva a hrozně čmoudil, všude obrostlo sraženinami z té termální vody. Tak jsme si aspoň umyli nohy, a pak zakempili na odbočce vpravo v dálce ke statku s vodopádem, mezi kopečky u silničky, kam vyváželi hnůj.

Ráno jsme vyrazili k nejlepší islandské atrakci – ke gejzírům. Už z dálky je vidět stoupající pára. Situace na gejzírovém poli v Haukadalur (Údolí jestřábů) zůstává stále stejná – jediný činný je Strokkur (máselnice či tlouk na máslo), Geysir prý chrlí jen při zemětřesení. Ostatní gejzíry, jako Litli Gesir, Litli Strokkur či Stóða jsou spící, takže jsou to buď klidná jezírka, bublátka či vroucí hrnce. Geysir, který dal všem ostatním jméno, negejzíruje prý proto, že ho turisté zaházeli kameny. I my jsme viděli dva výtržníky, kteří tam chtěli něco hodit, ale byli včas seřváni. Moc informací tam nikde o těch gejzírech nebylo, v Geysir centru je velká restaurace a suvenýry a malá muzejní expozice ukazuje hlavně informace o starých islandských knihách. Na koukání to ale nevadí a Strokkur stojí za dlouhé koukání. Chrlí do výšky až kolem dvaceti metrů v nepravidelných časech od tří do deseti minut, někdy i dvakrát hned za sebou. Kolem stojí hromada fotografů a snaží se zachytit to nejzajímavější – totiž tu azurově modrou bublinu těsně před vyprsknutím vody. Strokkur – nebo skřítkové – si z nich celkem utahují, protože co chvíli udělá nějaký kousek že škytne, poklesne hladina, což vypadá jako těsně před výbuchem. V tu chvíli styšíte cvakot závěrek, protože právě ta chvíle mezi tím, než zareagujete nebo než stisknete spoušť (u digitálu) a sejme se obraz je to, co dělí kýženou bublinu od pětimetrového sloupu vody. Výbuch trvá tak krátce, že bez sériového snímání se stihne udělat jedna fotka, pak už vidíte jenom sloup páry, která, když stojíte v cestě na vás naprší. Jenže pak se hladina zase zvedne a vyrovná a okolí zase za naprostého ticha napjatě čeká, kdy už to bude. Nebo hned po té, co se takhle nadechl a cvakly spouště spustí on a než fotografové stihnou zaostřit, je zase po všem. Proto je focení gejzíru zábavou na dlouhou dobu, ale skutečně zábavnou. Ovšem i na koukání a poslouchání. Z průzračně modré díry se vyvalí vodní kopule – bublina – vypadající jako velká medůza, roztrhne se a k nebesům vyrazí sněhově bílá fontána a celé je to doprovázeno zvukem, takovým, jaký si představuji, že dělá velryba, když vydechuje. Když jsme se po několika hodinách vynadívali a poobědvali na lavičce s výhledem na Strokkur, vyrazili jsme k dalšímu divu – Gullfossu (zlatý vodopád). Sigríður Thómadóttir udělala moc dobře, že došla pěšky do Reykjavíku a přesvědčovala vládu, aby tu nestavěla elektrárnu. Ta krása totiž stojí za to. Ačkoli není nejvyší (jen 32 metrů), svou mohutností to dožene. Vodní tříšť vystupující z kaňonu je vidět kilometry daleko. Ve dvou kaskádách padá do kaňonu, který je 70 metrů hluboký a má v podstatě kolmé stěny. Vodní tříště dole u vodopádu je tolik, že z protější stěny stékají malé vodopádky a místy jsou tím prouděním, které se v té vroucí soutěsce vytváří vynášeny zase nahoru do vzduchu. A ten hukot.

On se vůbec s elektrárnami na Islandu roztrhl pytel, s tím jak se tu buduje průmysl, jako třeba výroba hliníku, která sežere opravdu hodně energie. Příběh o Sigríður Thómadóttir se sice odehrával někdy v r. 1930, ale v posledních zhruba deseti letech se staví jedna elektrárna za druhou. A docela pozoruhodné. Třeba když jsme jeli od Hekly přes řeku Þhórsá?(nejdelší islandská řeka, 230km), tak tam je od r.1999 souběžně s ní asi patnáct metrů hluboký kanál, vysekaný ve skále, dlouhý několik kilometrů, kterým odtéká voda od dvou turbín kousek u mostu, ke kterým přitéká do obrovského bazénu voda odněkud podzemními tunely. To ale musejí být tunely, pro takový průtok. Nebo dnes elektrárna Blönduvirkjun na severním konci ztezky Kjölur, kde si člověk myslí, jaké nevidí stepní jezero Blóndulón a ona je to přehrada. Nebo jen navýšená hladina hrází, kdo ví. Ono ty přehrady často člověk zdálky ani nepozná. Kdyby tam neměli informačńi tabuli, nevěděl bych, že to není jen násep pro cestu po okraji jezera. Přehrady mají totiž dělané jako sypané hráze, takže se to v krajině schová a z dálky si myslíte, že je to ledovcová moréna. A vlastní elektrárna se nachází 200 metrů pod zemí a nad zemí je jen domeček obsluhy a pak nějaká rozvodna či transformovna – ovšem jelikož je to zapouzdřená rozvodna plněná fluoridem siórovým, je to jen taková malá betonová kostka s průchodkami. Nebo zasněžené jezero nad Seydifjörðurem také není poznat, že je přehrada.

Pak jsme vyrazili do vnitrozemí po silnici 35, tzv. Kjalvegur neboli ztezce Kjöllur.

Je tu prostě tolik zajímavých věcí, že není čas psát, večer je človêk rád, když uvaří večeři a jde spát. Natož pak ještě fotit mobilem nebo do něj nëjak dostávat obrázky… Tak pokud se někomu z redaktorů bude chtít, může tam nějaké ilustrativní obrázky pro neznalé obecenstvo přidat. Tímto děkuji Týně a předáváme štafetu Hance, pokud budme schopni v tu dobu něco poslat.

Comments are closed.