Archive for Červenec, 2010

Z Islandu

Červenec 14, 2010 - 9:43 am 6,012 Comments
Kilometry na tachometru naskakují a my sjezdili západní pobřeží křížem krážem. Tipem pro cestovatele, kteří se do těchto končin vypraví po nás může být teplý bazén na břehu mořském s ještě lepší a teplejší až horkou tůní na potoce v Fjördu. Krásný travnatý plácek a jenom nějaké opuštěné hospodářské stavení, na silnici klid a celé zadarmo.

Na nejzápadnějším výběžku – Látrabjargu – jsou majestátní útesy obydlené ještě majestátnějšími koloniemi mořských ptáků. Nejvíce je jako všude u moře racků, pak spousta alek, ale ti všichni nás přestali zajímat, jakmile jsme uviděli prvního papuchalka. Opravdu je to pták, jak říkají, vypadající jako kříženec tučñáka a tukana. Nechá člověka přiblížit i na metr, pokud ovšem nesedí na římse uprostřed útesu. Je zvláštní až komický stejně jako to, co dělá. Z dálky ho člověk nepozná od alky a když je už blízko, prosviští tak rychle, že jakákoli snaha o zachycení většinou vyjde na plano. Jeho let vypadá asi jako pohyb tučňáka pod vodou, ale hrozně rychle k tomu mává křídly. Ještě vtipnější je ovšem jeho start. Skočí z útesu a roztáhne křídla, chvíli to vypadá, jako parašutista letící volným pádem a pak začne kmitat křídly a vypadá jako se někdy kreslí andílci – asi jako ta soška, kterou dávají jako nějakou tu hudební cenu. Také podívaná na hodiny.

Pak jsme se přesunuli na Snæfellsness. Každému bych doporučil, aby použil trajekt z Brjánslækuru do Stykkyshólmuru, který není pro čtyřčlennou osádku o mnoho dražší než benzín, který se spotřebuje při cestě po souši a i časově to vyjde lépe, v neposlední řadě budete méně vyklepaní, protože ta cesta je vážně příšerná, i když se jede krokem, navíc tak za tento příplatek získáte tříhodinovou plavbu po fjordu, které se jinak pořádají daleko dráž. Sice se teď dlouhý úsek připravuje na asfaltování, proto je od bulodzerů ještě rozrytější než by byla obvykle, a tento úsek to stejně po otevření příliš nevytrhne.
Pokud už nějaký nešťastník pojede touto trasou či bude z tohoto směru bude najíždět z tohoto směru, může využít na spaní krásné místo u říčky Skraumá,hned za mostem vlevo lze sjet na bývalou cestu. V říčce jsou vymleté krásné hrnce a oblé tůně, krásná ke koupání i ke skokům, jen studená, pro Týnu ideální;-)

Na Snæfellsnessu jsme podnikli klasickou objízdnou trasu kolem poloostrova se zastávkou v Ólafsvíku a nevím kde všude, už se mi to plete. Vrcholem měl být výstup na vrchol Snæfellsnessu, ale tento byl už druhý den v mraku a byla na něm taková mlha, že jsme nebyli schopni ani najít stezku na vrchol. Autem je silnice po úbočí sjízdná, tak jsme se nablížili do nejvyššího bodu a čímsi v mlze, co vypadalo jako džípová cesta do kopce jsme se vydali nahoru. Cesta končila na okraji ledu, kde stály dvě rolby. Odemčené, klíčky od zapalování v hrníčku na palubní desce. Zřejmě stanoviště vyjížděk po ledovci, proto dál pokračovaly jen zaváté stopy pásů. Jelikož bílou od bílé nebylo možno rozlišit, a kdo ví, kam zaměřit s mapou bez měřítka vrchol a ještě bez znalosti výchozícho bodu. Otočili jsme to a raději si šli prohlédnout ptačí útesy u Arnastapi. Ovšem musím říct, že po shlédnutí ptačích kolonií na Látrabjarku už nás zde asi žádná hnízdiště neohromí. Jen fotit rybáky je stále zábava, protože dostat ty rychlé neposedné ptáky do záběru jako na pohledech, kdy mají i rozevřená ocasní pera, se nedaří a nedaří.

Cestou do Reykjavíku lze projet novým tunelem pod fjordem. Jelikož je vjezdné 900 Kr, což není o mnoho více, než by se vydalo za 60 km dlouhou objízdnou trasu, rozhodli jsme se pro atrakci podmořského tunelu. Klesalo to opravdu hluboko, přes nějakých 150 metrů od vjezdového portálu, tři pruhy – jeden stoupací právě kvůli tomu sklonu, jinak podobné, jako tunely nad Ísafjörðurem, jen osvětlenější. Délka je asi 6 km a pokud se vyloženě necouráte, mohou vám zalehnout uši, podobně, jako v metru.
Jak jsme se blížili k hlavní ostrovní aglomeraci, měli jsme možnost vidět i něco z Islandského průmyslu (huť Grundartangi na břehu Hvalfjörðuru, kde se vyrabí jakási železokřemičitá hutní slitina), který se bouřlivě rozvíjí a který prý v současné době může až za 80% spotřeby veškeré elektrické energie na ostrově. Jsou to zejména hliníkárny a různé hutě, dále úpravny křemeliny (diatomitu). Existuje tu také jedna cementárna kdesi u Arkanes, která jako suroviny využívá lastura sáté z mořského dna a ryolit, neboť tu nikde není vápenec. Zajímavá je také skoro kilometr dlouhá výrobní hala (nejdelší na Islandu) na hliníkové výrobky, zejména plechovky, za Reykjavíkem směrem na Keflavík.

Nor jménem Ingólfur byl prvním mužem, který doplu z Norska na Island. Usídlil se na jihu, v Reykjavíku.
Íslendigabók (Kniha Islanďanů)

Dnes by Ingólfur místo, kde vyvrhlo moře jeho totemy na břeh poznal jen ztěží. Kouřící prameny, podle nichž místo nazval (Reykjavík = kouřová zátoka), byly zatrubněny a jsou používány k vytápění, připomínají je již jen dva pamětní sloupy s komínky pro páru na náměstí Ingólfstorg. Panoráma města se již z velké dálky zahušťuje nejen Halgrímskirkjou, ale i novými mrakodrapy. Expanze kancelářských budov se nevyhnula ani tomuto koutu světa
Jak jsme zjistili, je neděle celkem vhodný den k
návštěvě, pokud nechcete do některého muzea, které má zavřeno (např. zajímavá muzea numismatiky a elektrárenství, kam je vstup zdarma), protože se o víkendech neplatí v parkovacích zónách a nikde nejsou lidi, protože se vyspává po prokalené sobotní noci. Přijíždíte-li od severu, je vhodné místo ke spaní ve štěrkovně, která se nachází na silnici 47 – hned za tunelem pod Hvalsfjörðurem zabočte na první křižovatce doleva a asi po pěti kilometrech uvidíte vlevo hromady. Za valem nejste odnikud vidět, jen ta říčka, co teče o kus dál je na Islandské poměry špinavá (ošklivé řasy…), na pití není. Obecně jsou štěrkovny (písek se tu získává především drcením štěrku), což je souhrnné označení jak pro místa těžby tak pro skladovací výsypky a překladiště – jsou vždy jistota na spaní. Jen je na nich někdy nával stanařů, třeba jako u Mývatnu.

Aglomerace Velkého Reykjavíku má asi
170 000 obyvatel (celý Island něco pod 300 000 obyvatel)
a stále roste přílivem z venkova. Skládá se z několika měst, nejhlavnější jsou Mosfellsbær, Kópavogur, Garðbær a Hafnarfjörður. Hned na severním předměstí, Mosfellsbæru se stane neočekávaná věc – v zemi, kde je stále většina silnic prašných a někde úzkých, plných Einbreið Brú se silnice najednou změní ve čtyřproudou a později dokonce šestipruhou dálnici s nadjezdy a výjezdy. Míjíte betonová sídliště, z nichž některá vypadají jako pražská a pole přízemních domků s barevnými střechami z vlnitých plechů.
Dálnice přechází blíže centra na křížení spíše úrovňová, s množstvím semaforů kdy člověk málem netuší, jestli ten za křižovatkou je vůbec pro něj, pokud si ještě vůbec něco tak exotického, jako semafor pamatuje. Značení je jinak dobré, pouze zkratka na cedulích Rkv. může být zpočátku matoucí, a na semafory se zvykne rychle. Zaparkovat lze přímo u Ingólfstorgu a vyrazit po historickém centru.

To zatím necháme do další zprávy.

Telegraficky

Červenec 10, 2010 - 10:34 pm 6,006 Comments
Tak jsme zase sjezdili kus země – Snæfellsjökull, Reykjavík, polostrov Reykjanes a podívali se na Vestmanneyarské ostrovy.

obr1
Papuchalci na útesu Látrabjarg

obr2
Plastika vikingské lodi v Reykjavíku, symbolizující objevitelské cesty Islanďanů do Grónska a Ameriky
obr3
Halgrímskirkja

Z termálních lázní: the best place on Earth

Červenec 2, 2010 - 7:53 pm 6,303 Comments
«Do You know, that You live in a best place on the Earth?»
«Yes, definitely

(Víš, že žiješ na nejlepším místě na zemi? – Jistě.)

Tento úryvek z rozhovoru mezi Němcem a Islanďanem v teplém bazénku v Hveravelliru v Kjöluru velmi dobře
vystihuje, jaký má člověk pocit, když je naložen v horké tůni a kolem je pět nad nulou.
Islanďani v tom mají zálibu, nedivím se, v jinak celkém drsném podnebí, a večer zřejmě s oblibou chodí na pokec do bazénů, ale vzhledem k cenám bez alkoholu – narozdíl od cizinců. Ovšem když se nebaví s cizinci, tak i přes znalost němčiny nerozumíme nic. S nápisy je to lepší, například cedule „Varúð! Flugar á végi“ u silnice, s piktogramem nás naučí hned čtyři nová slovíčka.
Islandština, vzniknuvší dlouhou izolací ze staronorštiny, je popisována jako velice čistý jazyk, bez cizích vlivů, v čase takřka neproměnlivý, takže děti ve školách čtou bez problémů neupravené tituly z jedenáctého století. Akorát jsem ještě nikde nedohledal, čím a jak to přesně zapisovali. Jak jste si už v místních názvech všimli, vyskytují se v Islandštině dvě divná písmena, vzniklá z vikingských run. Je to velké Þ a malé þ (pokud někdo používá špatné kódování, přepisuje to chybně jako p a tak se Þingvelliru stane Pingvellir), které označuje „th“, takové to anglické „think“ a pak velké Ð a malé ð, což je nějaké tvrdé „th“ (anglický výklad to popisuje jako th ve slově „leather“), jak tam přesně naartikulovat ten jazyk jsem se měl zeptat dopředu naší ctěné intelektuálně – lingvistické sekce. Řekl sis o to: jedná se o dentální frikativy (neznělou a znělou), které se nacházejí, jak napovídají příklady, např. i v angličtině. Angličtina do nějaké doby také používala v zápisech tyto dvě runy – té neznělé (Þ) se říká „thorn,“ té druhé zase „eth,“ ale obě byly do konce 15. století nahrazeny spřežkou th. Zajímavostí je, že IPA (mezinárodní fonetická abeceda) používá eth jako značku pro znělou dentální frikativu – setkáte se s ní tedy dodnes alespoň v anglických slovnících.  [Vaše lingvistická sekce, která se tímto loučí]

Ovšem vzhledem k tomu, že jsme skutečně ani v té nejzapadlejší vesničce nepotkali nikoho, kdo by neuměl anglicky nebo německy, nemêli jsme důvod Islandštinu potřebovat. Jen někdy k obsluze benzínových pump by se někdy hodila. Takže umíme jen základní potraviny (brauð, smjör, skyr) a místní názvy. Vůbec místní názvy jsou ošidné, neboť je tu díky izolovanosti (i když jednou ročně chodil celý ostrov do parlamentu) více věcí stejného jména. Nejméně dvakrát Viti (peklo), Hveravellir (místo s horkými prameny), Reykja a Reykrar fjörðurů (kouřový fjord – asi každý, kde je či byla vidět stoupající pára ze země) je tu mnoho i relativně blízko sebe a usedlostí s názvem Foss (vodopád) je nepočítaně. A snažit se s místním mluvit o to, co kde je, je díky výslovnosti (ll se čte jako něco mezi ddl a thl, f je b, p je někdy f a tak podobně, při skloňování – snad podle vzorů – se slova navíc dost mění) a přizvuku bez tužky a papíru velmi těžké.

„Namířím si to do nejhlubšího lesa – a ona je tady restaurace“ – obdobně jsme si přišli na silnici 35 – Kjalvegur (kýlová cesta – podle tvaru na mapě)/ stezka Kjölur, když jsme po několika hodinách jízdy suchou mrazovou pouští dojeli večer konečně do Hveravelliru/Kjöluru. Celou cestu pustina, ale tady na trávníčku stany, parkoviště, dvě turistické chaty a když přijdeme ke dveřím, abysme se optali na kempování, je na nich cedulka „Tonight live music“ (dnes večer živá hudba) a za nimi je našlapaná hospoda, hlava na hlavě. Live music byl nakonec jen chlap s kytarou, ale i tak. Nebo, když jsme se v těchto končinách pokoušeli najít letní lyžařské středisko, přijeli jsme po hodině jízdy tak suchou pouští, že tam skoro nerostly ani ty trávničky a silenky
a najednou oáza, hotel, chatky i s benzínovou pumpou.

V Kjöluru je velmi hezké termální pole s vařící vodou a bahnem ale největší atrakcí je mistní fumaromal – který si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje – bílý kopeček se sírově žlutým vrškem chrlící pod tlakem páru. Ten vám ale jede, občas se trochu jakoby nadechne, ale pořád jak z lokomotivy. Nemůžu si vzpomenout, co mi ten zvuk připomíná.
Navštívili jsme tam ještě Eyvindarův úkryt (psanec, nucený žít dvacet let v pustinách vnitrozemí), kde přečkával v 18 zimy a pak jsme si v horkovzdušném průduchu v zemi udělali horkou vodu na činskou polévku. Potom jsme vyrazili na zbytek cesty kamenitou pustinou, sem tam s nějakou skalničkou, kolem přehrad zmíněných dříve a vyrazili jsme k Severozápadním fjordům. Tady bych dal upozornění všem cestovatelům, aby si ROZMYSLELI JESTLI OPRAVDU CHTĚJÍ DO BAZÉNU V KROSSNES. O něm je v průvodcích píšou, jaký je to neopakovatelný zážitek plavat v teplém bazénu s vlnami severního Atlantiku nadosah, Češi ve frontě na Nörronu nás navnadili, že to má být bazén vysekaný ve skále, ale když se dokodrcáte po dvou hodinách jízdy až na konec cesty, kam se dá dojet autem, je tam normální plavečák, nepříliš teplý který je sice na pláži, ale srovnám-li to s dnešním v Reykjarfhöðuru (Suðurfirðir, Arnafjördur), tak z něj je taky výhled na morě (teda jenom do fjordu) a je teplejší a je tu i horká tůň na válení se. A nikdo tu nic nevybírá, tam je kasička na 150Kr. Ne, taky je to tam hezký, ale je to vážně na dlouho. Cestou, kromě štěrkové silnice samé, která je sama o sobě místy na náspu nad vlnami také dost zajímavá, uvidíte ještě například opuštěnou továrnu na zpracování tresky v Djúpavíku (zátoka delfínů), která, když se vynoří ze zatáčky navodí opravdový dojem města duchů. Celá tahle oblast je taková pustá, vystěhovaná kvůli své odlehlosti, ale údajně oblíbená na víkendy. Samozřejmě je tu taky hotel.

Severozápádní fjordy mají velmi krásnou krajinu, hlavně východní pobřeží, které často vypadá třeba jako hory v Irsku, v Conemaře a severní, kde člověk skutečně pozná, zač je toho fjordu loket, když ho musí objet – když vidíte, že domky na druhé straně nejsou ani kilometr daleko, ale najedete k nim 25.

obr1
V horké tůni

Z jiných postřehů – Island je země bazénů. Každá větší obec (více jak 150 obyvatel) má plavečák. Je to země letišť (u Kjalvegur, kde hodinu cesty na každou stranu absolutně NIC není, kromě kamenů, odhrnuté velké kameny,ohranÌčené oranžovými kužely, postaven stožár s tou větrnou pruhovanou nohavicí a máme letišťě), letadla jsou navíc často levnější než autobusy (Reykjavík Bolundavík letecky 6950Kr, autobusem 12800Kr). Také, alespoň zde SZ fjordy jsou krajem odstavených buldozerů (někdy i dost rezatých, u cesty kilometry daleko od vsí, u říček, pokud mají na farmě dva traktory, třetím strojem bude pravděpodobně buldozer). Cesty zřejmě často opravy – odhrnou, co na ně spadlo a zahrnout, co se vytlouklo. A pak je tu ještě jak naseto golfových hřišť.

O tom, že je na Islandu můžete být každý den v jiné zemi vypovídá i tato fotka z pláže v Karibiku.

obr2

Gejzíry a jiné kuriozity

Červenec 1, 2010 - 12:20 pm 5,930 Comments

Opět zpráva z Islandu

Prvním, kdo zanechal o Islandu písemnou zmínku byl řecký obchodník Pýtheas, který kolem roku 325 př. n. l. hledal v severní Evropě nové trhy pro nákup jantaru a cínu. Pojmenoval ostrov Ultima Thule, vzdálený šest dnů plavby na sever od Británie, kde moře mrzne tak, že se mění v kašovitou hmotu. Zato my si na zimu stěžovat nemůžeme, počasí nám více než přeje, pouze včera nám chvílemi pršelo.

Šlapadlo jsme nakonec opravdu našli, i když ne na Jökullsárlónu. Bylo na jezírku pod Hoffellsjökullem – splazem Vatnajökullu. A proti očekávání bylo žluté. A tak jsme se přes tři hodiny plavili mezi ledovými horami čnějícími z vody a jsme tak i snadněji na ně vylézt. Nepředstavujte si to ovšem jako Jökullsárlón – žádné ostré a obrovské ledové bloky – toto jezírko nemá odtok a tak jsou tu ty oblé, roztáté, místy jsou hromady morénového štěrku a písku, takže nevíte, jestli jste náhodou nezabloudili do pískovny. Čirou náhodou jsme tam potkali geologickou výpravu univerzity v Reykjavíku, tedy vlastně geologickou školu OSN – ti černoši na pozadí ledovce byli opravdu kontrastní ;-) – tak jsme to měli i s výkladem.

Pak jsme to jeli srovnat Jökullsárlonem – tam byly ty kusy ledu opravdu plovoucí a viditelně odlámané z ledovce. Táboření na břehu stále funguje, byly tam ještě nějaké tři stany a stejně tak jsou tam i ta obojživelná vozidla. Lepší atrakcí, kterou jsme viděli bylo kromě ledu na hladině a ledu na černé pláži, byli tuleni. Ovšem pouze jako plovoucí hlavy, na březích je na ně příliš rušno.


obr1
Ledovcová laguna Jökullsarlón

Pak jsme se přesunuli do NP Skaftafell, kde jsme chytli nádherné počasí a tak jsme mohli zdolat trasu až na vrchol Kristinartindar, odkud byly nádherné výhledy na ledovcové splazy Vatnajökullu. I výslechy, protože jsme slyšeli rány jako hromobití – předpokládáme z praskajícího ledu, ale nic jsme nikde padat neviděli. Potvrdilo se nám také, že o slunečných víkendech je park v obležení Islanďanů a tak jsme s koupelí pod Svartifossem počkali až do večera. Svartifoss je ten vodopád, který přepadává přes převis z šestibokých čedičových sloupů. Ač se nezdá nijak mohutný, sprchovat se pod ním nelze – to by člověka zatlouklo do země.

Přenocovali jsme v tamějším kempu, kde největší zajímavostí byly cedulky nad každou zásuvkou „Pokud zde bude nalezen telefon, fotoaparát, kamera a podobně, bude k vyzvednutí na informacích za poplatek 200 korun“. Potřebovali jsme najít kameru, ale pořád nás znervózňoval nějaký chlápek, který tam obcházel a okukoval to, jestli to není nějaký zřízenec, který by na to přišel. Nakonec jsme zjistili, že si v umývárně nabíjel baterie do foťáku. O tom, že tu nejsme jediní nízkonákladoví turisté nás přesvědčila tříčlenná německá výprava, která sušila oblečení v sušácích na ruce a byli z toho strašně vysmáti. To se ale vsadím, že takové sušáky na ruce jste ještê nevidêli, jak z kosmické lodi.

Jak jsem už psal, je na Islandu létání velmi častým způsobem dopravy a to je vidět i na hlavní silnici č.1. Ta je asfaltová hlavně kolem středisek asi do vzdálenosti, která se považuje za rozumnou pro dojetí a úseky, kterými by normální Islanďan nejezdil jsou štěrkové. Když jsme u toho, tak většina silnic se staví a opravuje tak, že přijede buldozer a nahrne tam něco z okolí. Tak je opravený i úsek, který strhla povodeň z tajícího ledovce Eyjafjallajökull – viděli jsme tam dost zmuchlaná svodidla, takže se tam asi přehnala pěkná voda. Na cestách vedoucích přes kamenité pouště se buldozerem jen dohrou velké kameny. Proto je povrch spousty neasfaltových silnic zvlněn ještě víc než povrch D11 u Prahy a vidět je stopy pásů. Rovnêž tvrzení, že čím vyšší číslo silnice, tím horší povrch se zdá býti mýtem, neboť jsme jeli po silnici 936, která byla dvoupruhová s malovanou střední čárou a pak po silnici hlavní silnici 26, ze které koukaly 30 cm kameny. I na prašných se ovšem dají najít úseky sjízdné 80 km/h. A asfalt na štěrk přechází v naprosto podivných místech, jako by si řekli „Tak nám došel asfalt, tak už to necháme“. Nebo za to mohou skřítkové.

Ze Skaftafellu jsme se vydali dál po silnici č.1 na Dyrhólaey – nejjižnější mys Islandu s působivým útesem. Tam byla ovšem písečná bouře, za kterou by se jistě nemuseli stydět ani na Sahaře. Tak silný vítr nebyl ani na Nörroně, bral velká zrna a sekalo to do tváře, takže jsme se tak akorát schovali za sklálu a nějak dolezli zpátky k autu. Mimo to nám sebral z auta kus karimatky, kterou máme na sezení a dohnali jsme ho až v moři. Písek z vlasů vyklepáváme ještě několik dní potom.

Potom přišel mohutný a ohromující Skogafoss. Jako u vytržení jsme na něj vydrželi koukat velmi dlouho. Vodní tříšť se nesla celkem daleko a když jsme přišli v pláštěnkách až na konec jezírka, šla voda všude, i zespoda pod pláštěnku. Túru do průsmyku Fimmvorduhás mezi Mýrdarsjökull a Eyjafjallajökull jsme nakonec kvůli špatnému počasí a z časových důvodů vzdali a šli si jen kilometr proti proudu nabrat sopečný popel – ceněný to suvenýr, který se na Nörroně prodává těžké peníze.

Jelikož je Island malý, našli před infocentrem ve Skógaru stát červenou Felicii, za jejímž stěračem na papíře probíhala čilá komunikace. Připsali jsme tam také vzkaz a pokračovali.

Stále jsme udiveni z každého většího vodopádu a tak jsme stavěli u Seljalandskóli a pak samozřejmě u Seljalandfossu (Glúfafers), který lze projít i za vodní stěnu.

A pak hurá pod Heklu. Byla nám doporučena trasa od severovýchodu, kam se lze dost nablížit autem. Sjíždíme proto na F225, která je zrovna příkladem silnice jenom prohrnuté. Je to v takovém pemzovém kačírku, je to krásně rovné. Že se v okolí nachází něco sopečného jde poznat i po čuchu, je cítit sirovodík. Po pár kilometrech se v pustině objevuje směrovka Hekla a my následujeme její směr. Jelikož už je pozdě, táboříme na pemzovém plácku v místě, kam jsme z domova ujeli 2000 kilometrů.

Ráno se vydáváme dál, příliš velký provoz tu není, ráno nás minula jen dvě auta, ale cesta je stále hezčí než byla hlavní silnoce 26. Když přijiždíme k rozcestí, kde se připojuje nějaká cesta před vstupem do soutěsky mezi skalami, vidíme zleva se rychle blížit nějaký oblak prachu. Po chvíli už je poznat, že je v tom cosi velkého žlutého. Největší pustina, široko daleko není živá duše a potkáme zájezd CK Adventura. To velké žluté je jejich Tatrabus – vozidlo, které dříve jezdilo rallye Paříž – Dakar. Konečně ho vidíme na živo. Turisté za okénky poznávají českou SPZ, tak mávají a fotí si nás. Dáváme jim znamení, že mají jet první, řidič troubí třikrát na pozdrav, my taky troubíme a jedem. Jenže tady začíná off-roadový úsek. Chceme držet krok s Tatrou, ale hned na prvním kopečku začnou podhrabávat přední kola. Tak trochu couvnout, a zkusit to kousek vedle, ale taky to hrabe. Tak ještě jednou, ale najednou nejedeme vůbec. Žlutá Tatra mizí opět v oblaku prachu někde v dálce, a my zjišťujeme, že jsme zahrabaní do pemzové závěje. Přichází chvíle pro polní rýček. Je toho hodně na odhazování, ale aspoň to jde rychle, ten pemzový kačírek je lehký, je to snadnější než odhazovat sníh. Když přijíždí velký džíp, s tak vysokým podvozkem, že nízké auto typu Ferrari by pod ním možná projelo, máme už skoro odházený ten kopec, na kterém sedí podvozek. Z džípu vystupuje chlápek a obhlíží to, když vidí situaci, vystupuje i zbytek posádky a nabízejí nám, že nám pomůžou tlačit. Je to pro ně asi zábava a zpestření jinak nudné cesty – fotí si to. Za chvilku jsme hladce zase na cestě, tak se loučíme a oni pokračují a my, přes tuto zkušenost pokračujeme opatrně také dále. Dojíždíme ještě několik kilometrů než začnou velké rigoly od vody a pokračujeme pěšky. Za chvilku dorážíme k východišti značené ztezky k vrcholu, do Gestabóku (návštěvní knihy) píšeme vzkaz pro červenou Felícii, že jestli jedou ještě dál, jsou borci a vyrážíme k vrcholu. Cesta je po pemze, boří se to a práší, pak přecházíme lávové pole, snad z roku 2000, kdy byla poslední erupce a pod vrchole zase pemza. Z prohlubní tam vychází pára, povrch je znatelně teplý. Místy je pod nánosem pemzy tající sníh. Zatím byl krásný výhled, na Duhové hory, Mýrdarsjökull, Langjökull i Hofsjökull, mezi kterými zítra pojedeme. Tady se ale začínají přes vrchol valit mraky. Dáme si oběd, než se to přežene. Když už balíme a mlha je na chvíli odfouknuta, vidíme v dálce čtyři osoby. Je to TUH (SPZ červené Feldy). Na vrchlu nám pak říkají: „My jsme vás viděli a říkali jsme si – to jsou ty úchylové, jak s náma hráli na lodi Bang (karetní hra), oni mají dalekohled, oni nás poznají.“ Pak jsme se mimo jiné dozvěděli, že „jedou, jedou a pořád tam jsou stopy od nějakýho auta, tak to je v pohodě, to se dá, ale co to bylo za magory? A najednou Mondeo (naše auto)“ Na vrcholu je na jedné straně mrak, stoupá tam pára ze země, nějaký kráter není k nalezení, jen hřabínek, který pak klesá – asi se vyhodil do povětří. Vrcholové fotky a sestupujeme. Samozřejmě, že TUH dojel dál a zastavili jen proto, že už se jim dál nechtělo couvat. Cestou zpět se divíme, čím jsme to proboha projeli.

Jelikož jsme byli výstupem dost unavení a bylo pozdě, vynechali jsme Skálholt (před reformací sídlo biskupa) a jeli přes Flúðir, kde jsme ovšem očumovali jinou zajímavost – náš první termální potok.

Cesta, kterou jsme se ubírali, byla velmi nezvolná, nebo přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakejsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávali, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a podhořelá, též přes veliká bahna k víře téměř nepodobná, o čemž něco toho doleji v traktátu poznamenáno.

Termální bazén už byl sice zavřený, ale i potok, do kterého ta horká voda tekla, stál za to, všude se pářilo, stál tam nějaký rezatý kotel s komínkem který vypadal jako Stephensonova lokomotiva a hrozně čmoudil, všude obrostlo sraženinami z té termální vody. Tak jsme si aspoň umyli nohy, a pak zakempili na odbočce vpravo v dálce ke statku s vodopádem, mezi kopečky u silničky, kam vyváželi hnůj.

Ráno jsme vyrazili k nejlepší islandské atrakci – ke gejzírům. Už z dálky je vidět stoupající pára. Situace na gejzírovém poli v Haukadalur (Údolí jestřábů) zůstává stále stejná – jediný činný je Strokkur (máselnice či tlouk na máslo), Geysir prý chrlí jen při zemětřesení. Ostatní gejzíry, jako Litli Gesir, Litli Strokkur či Stóða jsou spící, takže jsou to buď klidná jezírka, bublátka či vroucí hrnce. Geysir, který dal všem ostatním jméno, negejzíruje prý proto, že ho turisté zaházeli kameny. I my jsme viděli dva výtržníky, kteří tam chtěli něco hodit, ale byli včas seřváni. Moc informací tam nikde o těch gejzírech nebylo, v Geysir centru je velká restaurace a suvenýry a malá muzejní expozice ukazuje hlavně informace o starých islandských knihách. Na koukání to ale nevadí a Strokkur stojí za dlouhé koukání. Chrlí do výšky až kolem dvaceti metrů v nepravidelných časech od tří do deseti minut, někdy i dvakrát hned za sebou. Kolem stojí hromada fotografů a snaží se zachytit to nejzajímavější – totiž tu azurově modrou bublinu těsně před vyprsknutím vody. Strokkur – nebo skřítkové – si z nich celkem utahují, protože co chvíli udělá nějaký kousek že škytne, poklesne hladina, což vypadá jako těsně před výbuchem. V tu chvíli styšíte cvakot závěrek, protože právě ta chvíle mezi tím, než zareagujete nebo než stisknete spoušť (u digitálu) a sejme se obraz je to, co dělí kýženou bublinu od pětimetrového sloupu vody. Výbuch trvá tak krátce, že bez sériového snímání se stihne udělat jedna fotka, pak už vidíte jenom sloup páry, která, když stojíte v cestě na vás naprší. Jenže pak se hladina zase zvedne a vyrovná a okolí zase za naprostého ticha napjatě čeká, kdy už to bude. Nebo hned po té, co se takhle nadechl a cvakly spouště spustí on a než fotografové stihnou zaostřit, je zase po všem. Proto je focení gejzíru zábavou na dlouhou dobu, ale skutečně zábavnou. Ovšem i na koukání a poslouchání. Z průzračně modré díry se vyvalí vodní kopule – bublina – vypadající jako velká medůza, roztrhne se a k nebesům vyrazí sněhově bílá fontána a celé je to doprovázeno zvukem, takovým, jaký si představuji, že dělá velryba, když vydechuje. Když jsme se po několika hodinách vynadívali a poobědvali na lavičce s výhledem na Strokkur, vyrazili jsme k dalšímu divu – Gullfossu (zlatý vodopád). Sigríður Thómadóttir udělala moc dobře, že došla pěšky do Reykjavíku a přesvědčovala vládu, aby tu nestavěla elektrárnu. Ta krása totiž stojí za to. Ačkoli není nejvyší (jen 32 metrů), svou mohutností to dožene. Vodní tříšť vystupující z kaňonu je vidět kilometry daleko. Ve dvou kaskádách padá do kaňonu, který je 70 metrů hluboký a má v podstatě kolmé stěny. Vodní tříště dole u vodopádu je tolik, že z protější stěny stékají malé vodopádky a místy jsou tím prouděním, které se v té vroucí soutěsce vytváří vynášeny zase nahoru do vzduchu. A ten hukot.

On se vůbec s elektrárnami na Islandu roztrhl pytel, s tím jak se tu buduje průmysl, jako třeba výroba hliníku, která sežere opravdu hodně energie. Příběh o Sigríður Thómadóttir se sice odehrával někdy v r. 1930, ale v posledních zhruba deseti letech se staví jedna elektrárna za druhou. A docela pozoruhodné. Třeba když jsme jeli od Hekly přes řeku Þhórsá?(nejdelší islandská řeka, 230km), tak tam je od r.1999 souběžně s ní asi patnáct metrů hluboký kanál, vysekaný ve skále, dlouhý několik kilometrů, kterým odtéká voda od dvou turbín kousek u mostu, ke kterým přitéká do obrovského bazénu voda odněkud podzemními tunely. To ale musejí být tunely, pro takový průtok. Nebo dnes elektrárna Blönduvirkjun na severním konci ztezky Kjölur, kde si člověk myslí, jaké nevidí stepní jezero Blóndulón a ona je to přehrada. Nebo jen navýšená hladina hrází, kdo ví. Ono ty přehrady často člověk zdálky ani nepozná. Kdyby tam neměli informačńi tabuli, nevěděl bych, že to není jen násep pro cestu po okraji jezera. Přehrady mají totiž dělané jako sypané hráze, takže se to v krajině schová a z dálky si myslíte, že je to ledovcová moréna. A vlastní elektrárna se nachází 200 metrů pod zemí a nad zemí je jen domeček obsluhy a pak nějaká rozvodna či transformovna – ovšem jelikož je to zapouzdřená rozvodna plněná fluoridem siórovým, je to jen taková malá betonová kostka s průchodkami. Nebo zasněžené jezero nad Seydifjörðurem také není poznat, že je přehrada.

Pak jsme vyrazili do vnitrozemí po silnici 35, tzv. Kjalvegur neboli ztezce Kjöllur.

Je tu prostě tolik zajímavých věcí, že není čas psát, večer je človêk rád, když uvaří večeři a jde spát. Natož pak ještě fotit mobilem nebo do něj nëjak dostávat obrázky… Tak pokud se někomu z redaktorů bude chtít, může tam nějaké ilustrativní obrázky pro neznalé obecenstvo přidat. Tímto děkuji Týně a předáváme štafetu Hance, pokud budme schopni v tu dobu něco poslat.