Island

«Do You know, that You live in a best place on the Earth?»
«Yes, definitely.»

(Víš, že žiješ na nejlepším místě na zemi? – Jistě.)

Tento úryvek z rozhovoru mezi Němcem a Islanďanem v teplém bazénku v Hveravelliru v Kjöluru velmi dobře
vystihuje, jaký má člověk pocit, když je naložen v horké tůni a kolem je pět nad nulou.
Islanďani v tom mají zálibu, nedivím se, v jinak celkém drsném podnebí, a večer zřejmě s oblibou chodí na pokec do bazénů, ale vzhledem k cenám bez alkoholu – narozdíl od cizinců. Ovšem když se nebaví s cizinci, tak i přes znalost němčiny nerozumíme nic. S nápisy je to lepší, například cedule „Varúð! Flugar á végi“ u silnice, s piktogramem nás naučí hned čtyři nová slovíčka.
Islandština, vzniknuvší dlouhou izolací ze staronorštiny, je popisována jako velice čistý jazyk, bez cizích vlivů, v čase takřka neproměnlivý, takže děti ve školách čtou bez problémů neupravené tituly z jedenáctého století. Akorát jsem ještě nikde nedohledal, čím a jak to přesně zapisovali. Jak jste si už v místních názvech všimli, vyskytují se v Islandštině dvě divná písmena, vzniklá z vikingských run. Je to velké Þ a malé þ (pokud někdo používá špatné kódování, přepisuje to chybně jako p a tak se Þingvelliru stane Pingvellir), které označuje „th“, takové to anglické „think“ a pak velké Ð a malé ð, což je nějaké tvrdé „th“ (anglický výklad to popisuje jako th ve slově „leather“), jak tam přesně naartikulovat ten jazyk jsem se měl zeptat dopředu naší ctěné intelektuálně – lingvistické sekce. Řekl sis o to: jedná se o dentální frikativy (neznělou a znělou), které se nacházejí, jak napovídají příklady, např. i v angličtině. Angličtina do nějaké doby také používala v zápisech tyto dvě runy – té neznělé (Þ) se říká „thorn,“ té druhé zase „eth,“ ale obě byly do konce 15. století nahrazeny spřežkou th. Zajímavostí je, že IPA (mezinárodní fonetická abeceda) používá eth jako značku pro znělou dentální frikativu – setkáte se s ní tedy dodnes alespoň v anglických slovnících.  [Vaše lingvistická sekce, která se tímto loučí]

Ovšem vzhledem k tomu, že jsme skutečně ani v té nejzapadlejší vesničce nepotkali nikoho, kdo by neuměl anglicky nebo německy, nemêli jsme důvod Islandštinu potřebovat. Jen někdy k obsluze benzínových pump by se někdy hodila. Takže umíme jen základní potraviny (brauð, smjör, skyr) a místní názvy. Vůbec místní názvy jsou ošidné, neboť je tu díky izolovanosti (i když jednou ročně chodil celý ostrov do parlamentu) více věcí stejného jména. Nejméně dvakrát Viti (peklo), Hveravellir (místo s horkými prameny), Reykja a Reykrar fjörðurů (kouřový fjord – asi každý, kde je či byla vidět stoupající pára ze země) je tu mnoho i relativně blízko sebe a usedlostí s názvem Foss (vodopád) je nepočítaně. A snažit se s místním mluvit o to, co kde je, je díky výslovnosti (ll se čte jako něco mezi ddl a thl, f je b, p je někdy f a tak podobně, při skloňování – snad podle vzorů – se slova navíc dost mění) a přizvuku bez tužky a papíru velmi těžké.

„Namířím si to do nejhlubšího lesa – a ona je tady restaurace“ – obdobně jsme si přišli na silnici 35 – Kjalvegur (kýlová cesta – podle tvaru na mapě)/ stezka Kjölur, když jsme po několika hodinách jízdy suchou mrazovou pouští dojeli večer konečně do Hveravelliru/Kjöluru. Celou cestu pustina, ale tady na trávníčku stany, parkoviště, dvě turistické chaty a když přijdeme ke dveřím, abysme se optali na kempování, je na nich cedulka „Tonight live music“ (dnes večer živá hudba) a za nimi je našlapaná hospoda, hlava na hlavě. Live music byl nakonec jen chlap s kytarou, ale i tak. Nebo, když jsme se v těchto končinách pokoušeli najít letní lyžařské středisko, přijeli jsme po hodině jízdy tak suchou pouští, že tam skoro nerostly ani ty trávničky a silenky
a najednou oáza, hotel, chatky i s benzínovou pumpou.

V Kjöluru je velmi hezké termální pole s vařící vodou a bahnem ale největší atrakcí je mistní fumaromal – který si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje – bílý kopeček se sírově žlutým vrškem chrlící pod tlakem páru. Ten vám ale jede, občas se trochu jakoby nadechne, ale pořád jak z lokomotivy. Nemůžu si vzpomenout, co mi ten zvuk připomíná.
Navštívili jsme tam ještě Eyvindarův úkryt (psanec, nucený žít dvacet let v pustinách vnitrozemí), kde přečkával v 18 zimy a pak jsme si v horkovzdušném průduchu v zemi udělali horkou vodu na činskou polévku. Potom jsme vyrazili na zbytek cesty kamenitou pustinou, sem tam s nějakou skalničkou, kolem přehrad zmíněných dříve a vyrazili jsme k Severozápadním fjordům. Tady bych dal upozornění všem cestovatelům, aby si ROZMYSLELI JESTLI OPRAVDU CHTĚJÍ DO BAZÉNU V KROSSNES. O něm je v průvodcích píšou, jaký je to neopakovatelný zážitek plavat v teplém bazénu s vlnami severního Atlantiku nadosah, Češi ve frontě na Nörronu nás navnadili, že to má být bazén vysekaný ve skále, ale když se dokodrcáte po dvou hodinách jízdy až na konec cesty, kam se dá dojet autem, je tam normální plavečák, nepříliš teplý který je sice na pláži, ale srovnám-li to s dnešním v Reykjarfhöðuru (Suðurfirðir, Arnafjördur), tak z něj je taky výhled na morě (teda jenom do fjordu) a je teplejší a je tu i horká tůň na válení se. A nikdo tu nic nevybírá, tam je kasička na 150Kr. Ne, taky je to tam hezký, ale je to vážně na dlouho. Cestou, kromě štěrkové silnice samé, která je sama o sobě místy na náspu nad vlnami také dost zajímavá, uvidíte ještě například opuštěnou továrnu na zpracování tresky v Djúpavíku (zátoka delfínů), která, když se vynoří ze zatáčky navodí opravdový dojem města duchů. Celá tahle oblast je taková pustá, vystěhovaná kvůli své odlehlosti, ale údajně oblíbená na víkendy. Samozřejmě je tu taky hotel.

Severozápádní fjordy mají velmi krásnou krajinu, hlavně východní pobřeží, které často vypadá třeba jako hory v Irsku, v Conemaře a severní, kde člověk skutečně pozná, zač je toho fjordu loket, když ho musí objet – když vidíte, že domky na druhé straně nejsou ani kilometr daleko, ale najedete k nim 25.

V horké tůni

Z jiných postřehů – Island je země bazénů. Každá větší obec (více jak 150 obyvatel) má plavečák. Je to země letišť (u Kjalvegur, kde hodinu cesty na každou stranu absolutně NIC není, kromě kamenů, odhrnuté velké kameny,ohranÌčené oranžovými kužely, postaven stožár s tou větrnou pruhovanou nohavicí a máme letišťě), letadla jsou navíc často levnější než autobusy (Reykjavík Bolundavík letecky 6950Kr, autobusem 12800Kr). Také, alespoň zde SZ fjordy jsou krajem odstavených buldozerů (někdy i dost rezatých, u cesty kilometry daleko od vsí, u říček, pokud mají na farmě dva traktory, třetím strojem bude pravděpodobně buldozer). Cesty zřejmě často opravy – odhrnou, co na ně spadlo a zahrnout, co se vytlouklo. A pak je tu ještě jak naseto golfových hřišť.

O tom, že je na Islandu můžete být každý den v jiné zemi vypovídá i tato fotka z pláže v Karibiku.